Jsem rok vdaná a čím dále tím více přemýšlím o tom, jak je to na tom světě špatně rozdělené. Žena si zkrátka neoddychne. Do práce chodí stejně tak jako muž, a přitom musí zvládat nikdy nekončící množství domácích prácí. Zlobí mě, když si manžel může jen tak sednout a dívat se na televizi, a zatím já vařím, peru, žehlím… Vždy se něco najde. Né že by mi manžel vůbec nechtěl pomáhat, ale do všeho je ho třeba popohánět, na všechno se ho musí upozornit, protože sám si toho nevšimne… A potom mám pocit, že mu stále jen rozkazuji. Nedají se práce v domácnosti nějak spravedlivě rozdělit?

Stanislava

Rozdělení prací v domácnosti patří v manželském životě taktéž mezi velmi časté problémy. Spolu s finančním hospodařením je to další ze čtyř základních oblastí manželského života, kterou musíme rozvíjet a řešit celý život (dalšími jsou výchova dětí, sexualita a trávení volného času).

Potíže rovnoprávnosti

Kdysi byly „mužské” a „ženské” práce striktně rozděleny. Muž se staral o finanční a materiální zabezpečení rodiny a žena o děti, domácnost… Přišla však emancipace a feministické hnutí, které ženu postavily „na úroveň muže”. Ženy se rozběhly na operační sály, do pilotních kabin, k počítačům… A všude jsou odhodlané dokázat,  že zvládnou vše, co muži. Ti se však bohužel tak vehementně  do „ženských” prací nehrnou, aby dokázali, že v nich uspějí stejně dobře jako jejich něžné polovičky. Takže ženy musí dělat ženskou i mužskou práci. Samozřejmě se jim zdá nespravedlivé, když dělají za dva a muži jen za jednoho. Proto volají po rovnoprávnosti a snaží se donutit muže, aby ukázali svou zručnost v praní, vaření, péče o dítě…

Určitě by bylo škoda, kdyby se ve snaze o návrat starých dobrých časů spravedlivého rozdělení prácí všechny ženy postavili za sporák a muže odtud vyhnaly. Ale jak tedy tento problém řešit?

Každá rodina je jiná. Některým manželským párům plně vyhovuje tradiční rozdělení prácí na mužské a ženské. Že žena toho má na práci mnohem více, berou oba jako samozřejmost a ani je nenapadne přemýšlet nad tím, proč je to tak. Jinde se zase žena mnohem více angažuje ve své profesi a manžel se stará o věci doma. A někde to mají více či méně spravedlivě rozdělené.

Různá očekávání

Když vznikají konflikty v této oblasti, prvním důležitým krokem je sednout si a popovídat si o tom, jaké má každý z partnerů představy o roli muže a ženy při přerozdělování povinností. Možná se budou oba divit a budou překvapeni, v čem se jejich představy liší. Je dobré tuto otázku vyřešit už před manželstvím, protože ne všichni zamilovaní stihnou vyřešit pro ně „vedlejší otázky“. A často si ani neuvědomujeme, co všechno očekáváme od partnera, pokud se neocitneme ve společné domácnosti, kterou musíme spolu nějak zvládnout. Až když naše očekávání ten druhý nesplňuje, nebo je realizuje jinak, příjdeme na to, že právě toto určitě nechceme.

Jednodušší je to tam, kde jsou úlohy jasně rozdělené, každý se cíti dobře v té své a od druhého očekává plnění té druhé. (Přitom není tak důležité, kdo co dělá, ale to, aby se ve svých rolích vzájemně doplňovali.) Když se úlohy začnou navzájem mísit, vznikají problémy. Nejhorší je to tehdy, když se o promíchání jednotlivých kompetencí snaží jen jeden z partnerů. Častěji je to právě žena, protože muže málo kdy napadne jen tak z ničeho nic pustit se do domácích prácí a zlobit se na ženu, proč místo něho nevydělává.

V naší společnosti však většinou pracují oba manželé a proto je nevyhnutelné, aby i práce v domácnosti byly spravedlivě rozděleny. Můžou se rozdělit podle toho, kdo co dělá raději nebo lépe, nebo je dělat střídavě (tento týden vysávám já a ty žehlíš, příští týden naopak).

Přehnané nároky

Někdy by prospělo, kdyby se ženy zamyslely nad tím, co vlastně chtějí. Od sebe i od manžela. Jestli toho od sebe nečekají příliš mnoho. Nebo jestli nejsou přehnaně puntičkářské. A jestli se všechno, čemu se chtějí věnovat a zvládat to na jedničku, dá vůbec stihnout. Když se totiž rozhodnou věnovat svůj volný čas všem svým koníčkům a práci, musím se spokojit s tím, že manžel nebude mít každý den teplou večeři a každou neděli bábovku, kterou mu pekla jeho maminka. Nebudu vynikající hospodyní, ale úplně obyčejnou zaměstnanou manželkou a můj kuchařský um budu pak ukazovat jen ve vyjímečných chvílích. Když chci však předčit očekávání mého manžela a silou-moci troufnout jeho matku, musím se vzdát něčeho jiného, co mi zabírá můj čas. Supermani a superwomanky jsou jen v pohádkách, obyčejný smrtelník není perpetum mobile.

Hlavně v období různých oslav a svátků (Vánoce a Velikonoce jsou příkladem nejhmatatelnějším) se mladá hospodyňka může často snahou přetrhnout, aby bylo v bytě všechno jako ze škatulky, aby uvařila lepší zelňačku než minulý rok, aby vymyslela specialitu, jakou její ani jeho maminka ještě nikdy nedělaly, aby napekla více druhů cukroví než sousedka… A tak si sama přidává starosti, na které si potom stěžuje. Manželovo „A kdo to po Tobě chtěl?” jako odpověď na stěžování si považuje za hrubiánství. „Vždyť co by řekla Tvá matka…?”

“Co by říkala? A i kdyby říkala, my dva přeci víme, že nemusíme mít na Vánoce deset druhů cukroví, tak ať si říká, co chce.”

Když ale manžel  deset druhů očekává, ba dokonce vyžaduje, potom ať přiloží ruku k dílu sám.

Mnohé ženy z vlastní zkušenosti tvrdí, že muž, když ho k tomu „vychováte”, rád pomůže v domácnosti, ale nečekejte od něho, že bude jako žena a sám si všimne, co je třeba udělat nebo nakoupit. Když se ale chcete vyhnout neustálému připomínání a upozorňování, je potřeba se dopředu dohodnout na stabilních úkolech. Například,  že muž bude umývat nádobí vždy po snídani a nedělním obědě, žehlit povlečení, v sobotu dělat velký nákup a podobně. Pokud jde o údržbářské nebo řemeslnícké práce nebo jiné speciální úkoly, zkuste to někdy místo neustálého připomínání jednoduše napsat své prosby na papír a dát na viditelné místo. Možná vás výsledek překvapí.

Některá žena se v jednopokojovém bytě se dvěma dětmi naběduje, jako by nikdo na celém světě netrpěl takovým závalem práce jako ona, jiná žena zvládá dvouposchoďový dům a čtyři děti „levou zadní” i při své práci a početných koníčcích. Jistě, žádná není stejně šikovná, i když se stejně snaží. Ale o tom, jaký postoj k domácím pracím žena zaujme, se může rozhodnout sama. Záleží jen na ní, jestli to bude brát jako příjemné rozptýlení po jiné práci, jako nutné zlo, nebo jako nespravedlivou přítěž. Svoboda není jen o tom, že můžu dělat, co chci, ale i o tom, že k jakékoliv situaci se můžu postavit s radostí nebo zlostí. Klasické pravidlo „když nemůžeš změnit situaci, změň svůj postoj k ní!” platí i zde.

© Mgr. K. Gromošová