Zásady smysluplné komunikace s dětmi. Jak se domluvit s puberťákem.

Pro dospívající dítě jsou vzorem v první řadě rodiče

Podle toho, jaká úroveň vzájemné komunikace panuje mezi manžely, takovou můžeme očekávat i mezi rodiči a dětmi. Když chceme, aby se naše děti s námi bavily slušně, řešili nahromaděné problémy, aby nekřičeli, nebo se s námi nehádali, musíme v první řadě tyto pravidla dodržovat mi sami jak ve vztahu k nim, tak i ve vztahu ke svému partnerovi. Nesmíme zapomínat, že děti přebírají rodinný model komunikace a nejednou se jím řídí i v dospělosti.

Říkejme vždy to, co cítíme

Nazývejme věci pravými jmény. Když například dítě nedodrží čas příchodu domů, nevyběhneme hned na něho s křikem a slovy: “Jsi nezodpovědný, nedá se na tebe spolehnout, jsi nemožný, od zítřka máš domácí vězení, nezajímá mě co se stalo – jednoduše jsi nedodržel čas,” a podobně.

Je to jen obyčejná kritika, bez náznaku komunikace, která nás od našeho dítěte vzdálí. Místo toho se raději zamysleme, abychom zjistili, co cítíme. Nejčastěji je to strach, hněv, rozčarování, nebo zlost. Nebojme se dítěti o těchto emocích říct.

Příklady:

„Zlobí mě, když nedodržíš čas, na kterém jsme se dohodli“

„Bojím se o tebe, když nepříjdeš včas a nedáš o sobě ani vědět“

„Cítím rozčarování z toho, že neplatí věci, na kterých jsme se domluvili“

„Mrzí mě, že jsi porušil/a naši dohodu o čase příchodu domů“

Cítíte ten rozdíl mezi reakcí, když křičíme na děti nebo je kritizujeme a vyjádřením vlastního pocitu? Ve druhém případě hovoříme o sobě, o tom co prožíváme a vytváříme tím prostor na úpravu pravidel, protože dospívající je potom schopnější a ochotnější komunikovat.

Formulujme otázky tak, aby jsme dítě povzbudili k odpovědi

Když chceme úspěšně komunikovat se svými dětmi, měli by jsme otázky formulovat například takto:

„Co si myslíš o tom, že…?“

„Co je podle tebe příčinou…?

„Jak jsi se cítil, když jsi nedodržel slovo?“

„Co si myslíš, jak jsem se cítila já, když jsi..?

Otázky tohoto typu zjišťují NÁZOR dospívajícího, který je následně ochotnější mluvit a ví pak, jak se bránit obviněním typu: “Kde jsi do teď byl? Vůbec ti na nás nezáleží! Co si o sebe myslíš?! Jsi ignorant…“

Rodiče jako by vůbec nezajímalo co se stalo, že dítě přišlo později ani jak tomu příště předejít, ale zaútočí s hotovým konstatováním: “Nezáleží ti na nás,“ a dospívající nemá ani šanci se obhájit, že to není pravda. Když se o to pokouší, rodič ne jednou ještě zakontruje – “a ještě k tomu i odmlouváš!“

Dovolme dítěti mluvit

Když chceme získat od svého dospívajícího dítěte informaceo o nějaké situaci, měli bychom ho nechat mluvit. Na první pohled se to zdá zřejmé a jasné, ale málokdy jsme toho schopní. Vyžaduje to totiž od nás schopnost POSLOUCHAT. A my rodiče máme později tendenci nadávat, poučovat kritizovat, nebo moralizovat.

Příklad jedné rodiny, ve které rozhovor mezi rodičem a 16-ti letým synem vypadal takto:

Matka:Řekni mi, proč jsi to udělal?!

Syn: Víš, když..

Matka: Nic mi raději neříkej! Já ti řeknu proč. Protože jsi nezodpovědný, jsi šlendrián a nezáleží ti na tom, co bude zítra!

Syn: To není pravda. Měl jsem…

Matka: Ještě mi řekni, že jsi dával pozor a měl jsi jednoduše smůlu!

Syn: Mami já jsem jenom..

Matka: Dost bylo řečí, už mě to nebaví poslouchat! Od zítřka,až do odvolání máš zákaz chodit ven!

Ačkoliv na jedné straně matka dávala synovi otázky, nepotřebovala na ně slyšet odpověď. Odpověděla si sama a synovi nedala ani šanci vysvětlit jeho jednání. Měla při tom pocit, že se synem “mluvila“ a že se s ním nedá komunikovat, protože nic neřekne a jenom se vykrucuje. Nezbývalo nic jiného, než na konzultaci vtáhnout klientku do podobného rozhovoru, jaký bude vést se svým synem. Vypadalo to následovně:

Psycholog: Proč se vám těžce komunikuje se svým synem?

Klientka: Protože on nikdy..

Psycholog: Ale neříkejte, že nechce mluvit. Já vám řeknu proč. Protože ho málo posloucháte a on nemá šanci říkat to, co cítí.

Klientka: Nenecháte mně domluvit. Chci vám jen říct, že..

Psycholog: Vím, co mi chcete říct.

Až po tomto názorném příkladu nekonstruktivního rozhovoru postupně klientka začala chápat, jaké je nepříjemné skočit do řeči právě hovořícímu v polovině věty a doplnit ji vlastním, nejednou nesprávným přesvědčením. Při uvedeném typu rozhovoru dítě ztrácí chuť komunikovat a od rodiče se vzdaluje.

Snažme se nemoralizovat

Věty typu: “To já,když jsem byl v tvém věku..“ nebo „Za mé éry nebylo možné, aby..“ vůbec nefungují. Děti se při nich dívají do stropu. Raději hovořme přímo o tom, co chceme změnit a co to v nich vyvolává. Lepší je říct “Ocenil bych, kdyby jsi to podruhé neudělal“ nebo „Rozčiluje mně, když ignoruješ naše dohody!“

Když něco vyčítáme, mluvme nejenom o záporech, ale i o kladech

Zkušenosti jednoznačně říkají, že když chceme upozornit své dospívající dítě na nějaké nepřijatelné chování, hovoříme o něm v kontrastu s jeho lepším já, tedy z jeho lepšími vlastnostmi. V mezilidských vztazích při předcházení konfliktů platí, že když chceme něco zkritizovat, je taktické začít něčím pozitivním a poté přijít s negativem. Když začneme s něčím pozitivním, posluchač nás začne poslouchat pozorněji.

Příkladem může být rodina, ve které rodiče jen těžko nacházeli společnou řeč se svým 15-ti letým synem. Často ho kritizovali, kárali a někdy to vypadalo, jak by jsme čekali na chybu, které se dopustí, aby mu ji mohli vytknout. Hlavně otec byl přesvědčený, že čím víc poukáže na synovy chyby, tím víc si syn uvědomí, čeho se má vyvyrovat a které podmínky dodržet. Opak byl pravdou. Chlapec si přestal důvěřovat, jeho sebevědomí bylo doslova v troskách. Slyšel jenom o tom, co dělá špatně, co nezvládnul, v čem selhal a podobně. Pozitivní úlohu však zahrála matka, která pochopila, že touto cestou můžou synovi jen ublížit a nějak instinktivně vycítila, že spolu s otcem musí změnit komunikační styl vůči synovi. Typickým vyjadřováním, které otec pravidelně používal, bylo například: “Já jsem věděl, že od tebe nic pořádného nemůžeme čekat, nanejvýš tak čtyřku z fyziky!“ nebo „To jsi celý ty! Myslíš vždy jenom na sebe! Ani chvilku tě nemůžeme nechat pohlídat mladšího bratra!“ Uznejme, že takovýto přístup může zanechat u syna jenom odpor, nedůvěru a oprávněnou nechuť vůči vzájemné komunikaci. Řešením je jiný přístup, z části založený na pochvale a z části na konstruktivní kritice. Vždyť například to, že ho nemůžou nechat pohlídat mladšího bratra se dá říci i takto: “Petře,obvykle se můžeme na tebe spolehnout, protože jsi vůči druhým zodpovědný. Překvapuje mně proto, že jsi bratra nedokázal uhlídat. Jak by jsi to nebyl ani ty. Mrzí mě, když narušíš naši vzájemnou důvěru.“

Podstata tohoto přístupu spočívá v tom, že když nejdříve oceníme nějakou vlastnost u druhého člověka, později se zamyslí nad následující kritikou víc než jen když jenom kritizujeme.Dospívající nejsou bez poskvrny, mají své chyby. Ale mají také své přednosti a jsou pyšní, když slyší, že si toho jejich rodiče všimli.

Chápejme rozdíl mezi slovy a skutky

Často se stává, že nás dospívající děti ohromí svými názory natolik, že se vyděsíme a neumíme reagovat. Jejich názory například na sex, drogy, volný čas, lásku můžou být radikální a našemu rodičovskému pohledu se zdají extrémní a liberální. Mladý člověk však při rozhovorech chce využít svoje právě objevené schopnosti abstraktního myšlení. Častým důvodem, proč dospívající některé věci tvrdí, je jen to, aby „vytočili“ rodiče, vyhráli nad nimi v rozhovoru, prosadili se i za cenu konfliktu. Ve skutečnosti očekávají, že s nimi nebudeme souhlasit a čekají, že je jednoduše neodsoudíme, nezkritizujeme, ale že si budeme s nimi povídat, že je vyslechneme.Častokrát vědí, že vlastně nemají pravdu a že to přehánějí. Avšak chtějí být pochopeni a touží po argumentech, které je přinutí přemýšlet a revidovat svoje názory. K tomu je ale důležitá neodsuzující komunikace ze strany rodičů.

Důležitý je ještě jeden fakt. To že dospívající tvrdí nějaký názor ještě neznamená, že by to i opravdu udělal. Vyjádření názoru není to stejné, jako chování, tedy záměrné jednání.

Příklad:

Když adolescent řekne: “Podle mně by měli marihuanu legalizovat“, neznamená to nutně:

“A teď si dám jednoho jointa!“